Když trh padá, nedělám nic. Ne že bych byl disciplinovaný — já to rozhodnutí prostě smazal.

V půlce září spadl pražský index PX o 2,29 % na 2 720,6 bodu. Ve stejném týdnu padaly po celém světě akcie čipových firem, protože se šéfové největších firem kolem umělé inteligence nechali slyšet, že by se to celé mělo zpomalit.

Ty dvě věty spolu skoro nesouvisí, což je na tom to nejhezčí. Praha tehdy neřešila umělou inteligenci, Praha řešila ČEZ a regulaci cen.

Já jsem se obojí dozvěděl až teď, když jsem si to dohledával kvůli tomuhle článku. Ta rána jsem ohříval láhev a nekoukal jsem nikam.

A tady je to, co mi trvalo roky, než jsem to dokázal říct nahlas bez pocitu, že se vytahuju: nebyla to disciplína. Já nesedím při propadu hrdinně na rukou a nedýchám do břicha, abych něco neudělal. Není co udělat. To rozhodnutí jsem před lety smazal a to, co po něm zbylo, je nuda. Trvalo mi hodně dlouho, než mi došlo, že ta nuda je vlastně ten produkt.

Rozhodnutí, které jsem smazal

Peníze nám odcházejí z účtu v den výplaty. Ne na konci měsíce, ne až se rozhodnu, co si myslím o zprávách. V den výplaty, automaticky, do jednoho akumulačního světového ETF.

Než se nám narodila dcera, odkládali jsme kolem 60 % příjmu domácnosti. Od té doby je to spíš 50 %. Spočítali jsme si to dopředu, místo abychom to pak v panice objevili, a vyšlo nám, že nás to stojí zhruba šest měsíců navíc k datu.

Co tenhle setup dělá s padajícím trhem? Nákup proběhne tak jako tak. Červený měsíc tedy znamená, že tenhle měsíc vyšly podíly levněji než minulý. To je celý emoční obsah krachu pro člověka v mojí situaci.

A na tom „v mojí situaci“ hodně záleží, tak to řeknu narovinu. Pořád jsem ve fázi, kdy přikupuju. Do coast čísla mi zbývá šest až osm let, mám ho postavené zhruba na čtyřicítku, a nikdo mi z portfolia nic nevyplácí. Propad je pro mě sleva. Pro člověka, který už z portfolia dva roky bere rentu, je to úplně jiná úloha a bylo by ode mě hloupé tvářit se, že můj klid platí i pro něj.

U nás je propad hlavně důkaz, že investování je hazard

Tohle je ta část, kterou v anglických článcích o padajících trzích nenajdeš, protože je naše.

Průzkum Home Credit a Ipsos z letoška říká, že spořicí účet používá 75 % Čechů, zatímco nějaký investiční produkt 33 %. To číslo je mimochodem poprvé vyšší než běžný účet, který spadl na 29 %, a podíl lidí, kteří něco investují, povyskočil z 49 na 53 %. Je to posun správným směrem a nechci ho shazovat.

Jenže podle dat, která dává dohromady asociace AKAT, pravidelně investuje zhruba 36 % lidí — a jako největší překážku uvádí 27 % z nich strach, že o peníze přijdou.

Zdroj: průzkum Home Credit a Ipsos, 2026. Historické výnosy nejsou příslibem budoucích.

Ten strach něco stojí a dá se to spočítat. Na běžných účtech u nás leží přes 1,17 bilionu Kč, na kterých se prakticky nic neděje, a inflace z nich podle propočtu poradenské firmy 4fin ukrojí přes 29 miliard Kč reálné hodnoty ročně. Ve spořicích účtech a termínovaných vkladech je pak dohromady zhruba 3,6 až 3,8 bilionu Kč, tedy kolem 350 000 Kč na obyvatele.

Nejlepší spořicí účty daly v září 2026 kolem 4,5 % ročně a srpnová inflace byla 1,9 %. Takže ne, spořicí účet dnes není propadák. Jen dělá přesně tu práci, na kterou ho mám i já — drží rezervu, ne budoucnost.

Můj názor, ať se s ním dá nesouhlasit: většina rad k padajícím trhům je psaná pro člověka, který se ten den musí rozhodnout. Když si tu věc postavíš pořádně, ty se rozhodovat nemusíš.

„Kupovat propad“ je panika v lepším obleku

Tohle je místo, kde mi pár lidí přestane fandit.

Panické prodávání vypadá takhle: cena se pohne, řekne ti, ať něco uděláš, a ty poslechneš. Kupování propadu vypadá takhle: cena se pohne, řekne ti, ať něco uděláš, a ty poslechneš. Stejný reflex, opačný směr, a tleská se jen jednomu z nich.

Ta nakupovací verze je přitom těžší, protože musíš mít pravdu dvakrát. Jednou v tom, že tenhle pád je ten správný okamžik, a ne první třetina delšího sešupu. A podruhé v tom, kdy přestaneš čekat na ještě lepší cenu. Když trefíš první a netrefíš druhé, jsi ten člověk, co správně poznal březen a pak seděl v hotovosti až do června.

Teď to nepohodlné přiznání téhle kapitoly. Všechno, co teď přijde, jsou americká data. Evropský ani český ekvivalent stejné kvality neexistuje a nebudu předstírat, že jo. Zároveň je to zhruba ta část světa, kterou v běžném světovém ETF doopravdy držíš — Spojené státy v něm dneska váží skoro 59 %. Mechanismus, o kterém ta čísla mluví, navíc není americký. Je lidský.

Společnost AQR postavila 196 různých systematických strategií na „kupování propadu“ — jiné definice propadu, jiná pravidla držení, žádné dodatečné chytračení — a pustila je na americké akcie od ledna 1965 do září 2025. Přes 60 % těch variant dopadlo po započtení rizika hůř než obyčejné držení. Statisticky významné zlepšení ukázalo jen 8 % z nich, což je zhruba tolik, kolik by ti vyšlo z náhody.

Nick Maggiulli k tomu udělal hezčí pokus. Nasimuloval člověka s božskými schopnostmi, který každý měsíc nakoupí přesně na měsíčním dnu, a i tenhle dokonalý trefovač prohrál s prostým pravidelným nakupováním ve víc než 70 % sledovaných čtyřicetiletých období. Ne proto, že by špatně načasoval. Proto, že ty peníze čekaly, místo aby pracovaly.

A z druhé strany Vanguard: investovat jednorázově hned bylo lepší než rozkládat nákup v 61,6 až 73,7 % případů, podle trhu, na ročních obdobích mezi lety 1976 a 2022. Přečti si to ale pozorně, protože to znamená pravý opak toho, k čemu se to obvykle cituje. Říká to „dostaň peníze dovnitř dřív“. Neříká to ani slovo o čekání na červenou.

Naposledy, když jsem tomu svalu věřil, přišla mi faktura

Napsal jsem o tom celý článek, takže tady jen zkráceně. Kolem dvacítky jsem měl štěstí na jednu akcii, usoudil jsem z toho, že umím číst trh, a šel jsem hledat další příležitost. Bylo to cardano. Zhruba třetina toho, co jsem tehdy měl.

Za pár měsíců se to zdvojnásobilo. Pak to během dnů spadlo a už se to nikdy nevrátilo.

Drahé na tom nebyly ty peníze. Drahé bylo, že jsem to držel dolů celou cestu, protože jsem si byl jistý, že se to vrátí. A jistý jsem si byl proto, že jsem jednou pravdu měl. Tohle je přesně ten motor, na který jezdí kupování propadů: přišel pád a já si ho přečetl jako informaci o svém vlastním úsudku.

Ten zbyteček pořád držím. Je to dneska už jen řádek v portfoliu a nemám v plánu ho prodat, protože mi každý měsíc připomene, co stojí moje ego, když se dostane k tlačítku „koupit“. Nejlevnější předplatné, jaké platím.

Sleduju datum, ne zůstatek

Tady si ten nástroj, co stavím, konečně odpracuje místo — a zároveň ho používám míň, než by sis myslel.

Při propadu ho neotvírám častěji. Otvírám ho míň. Jediné číslo, které mi opravdu mění chování, je odhadované datum. A tím pohne změna naší míry úspor mnohem víc než propad na trhu. Proto mě upřímně mnohem víc zajímá, co jsme utratili ve špatném měsíci, než co udělal index.

S manželkou jsme si zatím prošli několika desetiprocentními propady a ty jsou v portfoliu jakékoli velikosti docela vidět. Bavili jsme se o tom jednou, možná dvě minuty, u naší měsíční kávy s výpisem z účtu. Od té doby jsme to nepotřebovali otevřít. Rád bych si za to připsal zásluhu. Popravdě je to spíš tím, že plán, ke kterému se ani jeden z nás nemusí při špatných zprávách vracet, se hůř rozebírá, než by se jednomu z nás líbilo.

Jediná výjimka, kterou si dovolím

Mnich v tomhle nejsem a tvářit se tak by byla lež.

Když nám měsíc zbude víc peněz, než plán počítal, jdou dovnitř dřív, místo aby ležely a čekaly na nějaké datum. To je celé. A všimni si, co to není: není to schovávání střelného prachu na propad a není to dávkované podle toho, jak moc je obrazovka červená. Je to jen ten Vanguardí závěr použitý na peníze, které už mám. A protože ty nákupy pak držím roky, a ne měsíce, je u mě tříletý časový test spíš samozřejmost než plán.

Čeho se naopak nedotknu, je rezerva. Šest až dvanáct měsíců nutných výdajů leží na obyčejném spořicím účtu a nad tím ještě víc než roční polštář. Ano, vím, že ty peníze vedou s inflací pomalý spor. Držím ji schválně větší a tu ztrátu beru vědomě, protože její práce je umožnit mi být upřímný na poradě, ne sloužit jako munice. Nejrychlejší způsob, jak u nás doma udělat z propadu na trhu opravdový průšvih, by byl utratit přesně tu věc, díky které se propad dá přežít.

Co by mě doopravdy přimělo něco změnit, když trh padá

Ne velikost toho pádu. Chci být konkrétní, protože „já bych nikdy nic neměnil“ je póza a nevěřím jí.

Co sleduju, je expozice, ne cena. Vidím, jak jsme rozložení geograficky a po sektorech, a rozhodnutí by stálo na tomhle: kdyby se nějaký region opravdu lámal — válka, nebo přechod od demokracie někam jinam — mění to dlouhodobou úvahu o tom, jestli ho vůbec chci vlastnit. Pak bych přeskládal, kde ty peníze sedí. To je ale rozhodnutí o světě a vypadalo by úplně stejně, ať je trh na maximu, nebo o třicet procent níž.

Klesající číslo není informace o světě. Je to informace o tom, kolik za to tenhle týden byli ostatní ochotní zaplatit.

Kde moje vlastní argumentace neobstojí

Čtyři místa, a radši je pojmenuju sám, než aby to za mě udělal někdo v komentářích.

První: průměrná varianta v tom testu od AQR přeci jen skončila v mírném plusu, zhruba o půl procenta ročně. Kupování propadů tedy není hloupost. Je to nespolehlivé, což je něco jiného a v lecčem horší, protože nespolehlivé věci vycházejí dost často na to, aby tě naučily špatnou lekci.

Druhé: Berkshire Hathaway seděla začátkem roku 2026 na rekordní hromadě hotovosti a čekala na ceny. Nejtrpělivější investor světa si tedy schovává prach. Nemám na to chytrou odpověď kromě té nudné — dělá jinou práci než já, s informacemi, které nemám, a lidem, jako jsem já, nikdy neradil, aby kopírovali zrovna tuhle část.

Třetí: moje „nedělám nic“ bylo zatím testované jenom ve chvílích, kdy chodila výplata. Propad ve fázi přikupování mě vyjde levně. Ještě jsem nezjistil, jaký budu, až se ten samý graf objeví a žádná výplata nepřijde.

Čtvrté je to nepříjemné. To moje nudné světové ETF není tak neutrální, jak mu rád říkám.

Zdroj: justETF, profil fondu podle indexu FTSE All-World, data k 31. 7. 2026. Historické výnosy nejsou příslibem budoucích.

Deset největších firem v něm váží skoro čtvrtinu a Spojené státy skoro 59 %. Pořád si myslím, že tohle rozložení je výsledek toho, co jsou ochotní platit ostatní, a ne předpověď, kterou musím trefit. Radši nebudu vybírat, které technologické firmy vlastnit, než abych si vybral špatně. Ale „smazal jsem rozhodnutí“ v té větě dělá trochu práce potichu. To rozhodnutí totiž někdo udělal. Jen jsem to nebyl já.

Nudná část je ta jediná těžká

Smazat to rozhodnutí zabralo odpoledne. Žít s tím zabralo roky, a ty roky ti nikdo neprodá.

Nastavení je fakt triviální: v den výplaty odejdou peníze, koupí se fond, a já se o tom dozvím později. Ta automatika je celý trik. Těžké je vydržet to v září, kdy kolem tebe všichni zase našli slovo „příležitost“, máš ten článek ve feedu a tvoje ego ti stojí za ramenem a připomíná, žes o tom čipovém cyklu přece četl a v technologiích děláš.

Přesně na tohle mám ten řádek s cardanem. Není to sentiment. Je to pomník poslední chvíle, kdy jsem si myslel, že klesající cena mluví konkrétně na mě.

Jestli mám dceři jednou předat o penězích jednu věc, chtěl bych, aby to byla tahle: nejvýnosnější, co jsem kdy udělal, bylo rozhodnout se jednou a pořádně — a pak si vzít možnost to rozhodnutí přehodnocovat pokaždé, když zprávy zesílí.