Roky jsem říkal, že spořím třicet procent. Moje skutečná míra úspor byla 19 %.

Tvrdil jsem to v hospodě, v práci i tady na blogu: spoříme kolem třiceti procent příjmu.

Nelhal jsem. Prostě jsem to nikdy nespočítal poctivě. Vždycky jsem si vzal měsíc, ve kterém nic nepraskalo, podíval se, kolik odešlo do investic a na rezervu, vydělil to výplatou a to číslo si zapamatoval. Dělal jsem to roky.

Letos v srpnu jsem si to konečně protáhl přes dvanáct měsíců. Ne přes jeden hezký měsíc, ale přes celý rok, včetně dovolené, servisu auta, zubaře a věcí pro dceru. Moje skutečná míra úspor byla 19 %.

A nejlepší na tom bylo časování. Přesně v tom období ČSÚ oznámil, že míra úspor českých domácností dosáhla 20,0 % za první čtvrtletí 2026. Takže jsem chvíli seděl nad svojí tabulkou s pocitem, že jsem podprůměrný Čech.

Trvalo mi asi deset minut, než jsem si přečetl, co to národní číslo vlastně měří.

A pak mi došlo, že to srovnání nedává vůbec žádný smysl.

To dvacetiprocentní číslo neměří tvůj rozpočet

Míra úspor domácností je ukazatel z národních účtů. Eurostat ji definuje jako podíl hrubých úspor na hrubém disponibilním příjmu celého sektoru domácností, upraveném o změnu nároků z penzijních rezerv. Klíčové slovo je „sektoru“. Je to jedno číslo za všechny české domácnosti dohromady, ne průměr toho, co si lidi odkládají z výplaty.

A to číslo se opravdu zvedlo. Podle ČNB spořily české domácnosti v letech 2015 až 2019 podobně nebo mírně méně než průměr EU, dlouhodobý český průměr se držel kolem 11 až 12 %. Od roku 2020 skok o víc než pět procentních bodů a od té doby to nahoře zůstalo.

Zdroj: Eurostat a ČSÚ (Statistika&My), dlouhodobý český průměr podle ČNB. Roky nejsou ze stejné revize dat, Eurostat je pravidelně přepočítává.

V mezinárodním srovnání to opravdu vypadá dobře. Ekonomický deník na datech Eurostatu uvádí českou míru úspor za rok 2025 na 19,2 %, tedy nejvyšší v EU společně s Německem, proti ročnímu průměru EU 13,6 %. Pozor ale na to, co se v titulcích plete dohromady: u eurozóny uvidíš 14,3 %, jenže to je čtvrtletní údaj za začátek roku 2026, ne roční průměr. Vedle sebe ta dvě čísla nepatří.

Jenže rozhoduje, co v tom čísle doopravdy je. A tvoje výplata v něm není.

Co v národní míře úspor je a v tvém rozpočtu nikdy nebude

Tři věci z metodiky, které rozhodují, a o kterých se v titulcích nepíše.

Vlastní byt se v tom čísle chová jako investice. Národní účty považují nákup nemovitosti za investici a do spotřeby domácností zahrnují pouze imputované nájemné, tedy odhad toho, kolik by ti vlastní bydlení vyneslo, kdybys ho pronajímal. V rodinném rozpočtu tohle nikdo nemá. A není to malá položka: podle ČSÚ tvořilo imputované nájemné 38 % celé mezery mezi makrostatistikou a šetřením domácností, v roce 2019 šlo o 386 miliard korun. Stejná analýza ukázala, že šetření domácností pokrylo jen 76 % čistého disponibilního důchodu z národních účtů. Chybělo 677 miliard.

Je to hrubá míra, ne čistá. Publikovaná míra úspor se počítá před odečtením spotřeby fixního kapitálu, tedy před opotřebením. Když se místo ní podíváš na čisté míry úspor podle OECD, Česko vychází na 13,7 % proti průměru EU 8,1 %. Pořád dobře. Ale o víc než pět procentních bodů jinak, než říká titulek.

Část toho skoku je daňová, ne behaviorální. ČNB to napsala rovnou: zrušení zdaňování superhrubé mzdy v roce 2021 úspory zaměstnanců uměle nafouklo a od behaviorálních faktorů se to oddělit nedá. Podle Národní rozpočtové rady šlo o dopad kolem 88 miliard korun ročně, přičemž měsíční daňová úspora u desetiny nejbohatších domácností byla asi 5 600 Kč, u nízkopříjmových kolem 180 Kč. Část národní spořivosti tedy vznikla tím, že se změnil vzorec na výplatní pásce.

A do toho poslední věc, která mi to srovnání dorazila definitivně. ČNB ve Zprávě o měnové politice na podzim 2025 rozepsala, kdo ty nové úspory tvoří: 70 % připadá na nejvyšší příjmový kvintil a 85 % na dva nejvyšší. Nízkopříjmové domácnosti podle ní „neuspořily téměř nic“.

Takže když se srovnáváš s dvacítkou, nesrovnáváš se s průměrným Čechem. Srovnáváš se s aritmetikou, kterou táhne horní pětina, a ještě ti do ní někdo přihodil nájem z bytu, ve kterém sám žiješ.

Nechci to číslo shodit. Jako teploměr ekonomiky je to dobrý ukazatel a ČNB s ním pracuje správně. Jen to není měřítko, proti kterému si máš v pátek večer poměřovat vlastní tabulku. Ještě k tomu se revize míry úspor mezi čtvrtletími historicky pohybovaly téměř o 3 procentní body. Tvoje vlastní číslo je stabilnější než to národní.

Jak si spočítáš svoji míru úspor za pět minut

Vzorec je nudný a to je jeho jediná výhoda.

Osobní míra úspor = (co ti za období zůstalo) ÷ (čistý příjem za stejné období) × 100

Do čitatele patří všechno, co skončilo jako majetek, ne jako spotřeba:

• pravidelné investice, u mě trvale nastavený nákup ETF každý měsíc
• přírůstek nouzového fondu a spořicího účtu
• příspěvky na penzijko a do DIP, včetně toho, co tam posílá zaměstnavatel, pokud to bereš jako svůj příjem
• splátka jistiny hypotéky

Ta poslední odrážka je moje vlastní odvození z metodiky národních účtů, ne citát z ČSÚ. Logika je ta, že jistinou si kupuješ podíl na vlastním domě, což je majetek, kdežto úrok je cena za peníze a ten je spotřeba jako jakákoli jiná. Uznávám, že se o tom dá vést spor, a některým lidem to vyjde radši bez toho. Hlavně to dělej pořád stejně.

Do čitatele naopak nepatří:

• úroky z hypotéky a úvěrů
• výnos portfolia

To druhé je nejčastější chyba vůbec. Když ti portfolio za měsíc naroste o 40 000 Kč, neuspořil jsi 40 000 Kč. Tržní pohyb je změna ceny majetku, který už máš. Míra úspor měří, kolik nového jsi tam poslal ze svého příjmu. Jestli ti obojí splývá, v prvním dobrém roce si budeš myslet, že jsi finanční génius, a v prvním špatném roce ti vyjde míra úspor v mínusu, i když jsi investoval každý měsíc.

Do jmenovatele dej čistý příjem, tedy to, co ti reálně přišlo na účet. Včetně bonusů, třináctého platu, rodičovské, přeplatků na dani. Jestli jsi OSVČ, počítej po odvodech a po dani, ne z fakturované částky. Vzít hrubou mzdu je druhá klasická chyba a nadhodnotí ti to výsledek o docela hodně, protože odvody zaměstnance jsou 7,1 % na sociální a 4,5 % na zdravotní pojištění a nad tím ještě daň.

A teď to, co celý ten výpočet rozhoduje: počítej to z dvanácti měsíců, ne z jednoho. Klouzavý dvanáctiměsíční průměr, který jednou měsíčně posuneš o jeden měsíc dopředu. To je celá metodika. Bez ní měříš náladu, ne finance.

Z dobrého měsíce mi vyšlo 32 %, z roku 19 %

Tohle je ta část, kde to bolelo.

V aplikaci, kterou sám stavím, mám kategorie a příjmy za celý rok. Trvalo to tedy míň než jeden večer. Prostě jsem sečetl dvanáct měsíců příjmů, dvanáct měsíců toho, co odešlo do investic a na rezervu, a vydělil to. Rozdíl mezi mým vyprávěním a skutečností byl třináct procentních bodů.

Nesrazily to žádné slabiny. Nekoupil jsem si nic hloupého, nezačal jsem chodit do restaurací, neprotratil jsem to za blbosti. Srazily to položky, které v měsíčním pohledu nevidíš, protože přijdou jednou za rok.

Dovolená byla ta největší. Sám nebudu předstírat, že je náš rozpočet typický, ale abys měl představu o hladině: podle dat cestovní agentury Invia stojí letos týden u moře pro rodinu kolem 69 000 Kč. U domácnosti se 45 000 Kč čistého měsíčně je to skoro třináct procentních bodů ročního čísla. Z jedné položky. Pak servis auta se STK a emisemi, kde samotná prohlídka i s emisemi začíná kolem dvou tisíc, ale servis kolem ní ne. Nehrazená zubní práce. Věci pro dceru, u kterých jsme sice skoro celou výbavičku sehnali z druhé ruky, a i tak to v ročním součtu bylo vidět.

Ještě jedna věc do toho letos mluvila zvenčí. Nafta byla v srpnu na 44,98 Kč za litr, nejvýš od října 2022, a nájmy rostly o 6,1 % ročně, i když celková inflace byla jen 1,9 %. Průměrné číslo v tiskovce nemusí odpovídat tvému košíku vůbec.

Co jsem s tím udělal? Nic dramatického. Založil jsem si jednu kategorii na roční výdaje a posílám do ní každý měsíc dvanáctinu toho, co jsem loni utratil za dovolenou, auto, zubaře a pojistky. Není to spoření. Je to jen účetnictví, které mi zabránilo v tom, abych si příští červenec znovu myslel, že spořím třicet procent.

Devatenáct procent je ostatně naprosto slušné číslo. Jen jsem dva roky plánoval podle jiného.

Míra úspor rozhoduje, kdy můžeš skončit, víc než velikost příjmu

Tady už nejde o měření, ale o kalendář.

Míra úspor je jediné číslo v osobních financích, které pracuje z obou stran zároveň. Když ji zvedneš, odkládáš víc, ale současně žiješ z menší částky, takže potřebuješ menší cílový majetek. Proto ta závislost není přímka, ale prudká křivka.

Zdroj: vlastní výpočet podle modelu Mr. Money Mustache (2012). Předpoklady: 5 % reálný výnos po inflaci, výběr 4 % ročně, start od nulového čistého jmění.

Ta čísla si ale přečti i s tou hvězdičkou. Je to model, ne zjištění. Předpoklad pětiprocentního reálného výnosu je odhad, ne nárok, a čtyřprocentní pravidlo výběru vychází z americké historie akcií a obligací. Jak se pravidlo 4 % chová v koruně a v české realitě je samostatná otázka a odpověď na ni není „stejně“. Cílovou částku si počítej vlastní, ne z tabulky, a k tomu se dá použít výpočet FIRE čísla.

I tak je ten tvar poučný. Rozdíl mezi patnácti a třiceti procenty není patnáct procent života. Je to šestnáct let.

Modelově, ať to není abstraktní: domácnost s čistým příjmem 45 000 Kč měsíčně, což odpovídá jednomu příjmu kolem 57 tisíc hrubého nebo dvěma kolem 29 tisíc, odkládá při dvacetiprocentní míře úspor 9 000 Kč měsíčně. Při pětadvacetiprocentní 11 250 Kč. Těch 2 250 Kč měsíčně navíc zkrátí podle modelu výše cestu o pět let. Tohle je přesně ten důvod, proč mě ta jedna metrika zajímá víc než rozpočtové kategorie.

Spořivost a bohatství nejsou totéž a česká čísla to říkají nahlas

Teď ta nepříjemná polovina. Spořivost sama žádné jmění nepostaví.

Podle šetření ČNB o financích a spotřebě domácností má průměrná česká domácnost čisté jmění 3 562 tisíc Kč, za celou republiku 16 017 miliard. Zajímavější je ale složení, protože to vypráví, kde ty naspořené peníze skutečně leží.

Zdroj: ČNB, Zpráva o měnové politice podzim 2023, šetření HFCS. Jde o rozklad čistého jmění, kde dluh vstupuje se zápornou vahou, proto kladné složky dávají 105,7 %.

Skoro celé jmění průměrné české domácnosti je nemovitost, do které se nedá zaplatit nákup v Lidlu. Likvidní finanční aktiva, tedy hotovost, účty a všechno, co je rychle po ruce, tvoří 7,6 %, ostatní finanční aktiva 2,5 %. Tohle je průměr, ne medián. Medián čistého jmění vychází podle jiného šetření ČSÚ na zhruba 2,8 milionu proti průměru 3,8 milionu, což o rozdělení říká hodně. Jestli si chceš to svoje spočítat správně, mám na to zvlášť postup s výpočtem čistého jmění.

A pak jsou tu vklady. České domácnosti měly ke konci června 2025 na účtech asi 3,6 bilionu korun, z toho 2,7 bilionu okamžitě vybratelných. Ve fondech kolektivního investování je podle AKAT k polovině roku 2026 1,55 bilionu korun. Ty dva údaje jsou o rok od sebe a nejsou tedy přímo srovnatelné, ale řádový rozdíl to nezmění.

Pohyb tam ale je. Průzkum Home Credit a Ipsos z června 2026 ukázal, že investiční produkty poprvé předstihly běžné účty jako místo, kde Češi drží rezervu, 33 % proti 29 %. Investuje 53 % dotázaných, loni 49 %. Ve stejném průzkumu ovšem 11 % domácností nemá žádnou finanční rezervu a dalších 12 % má méně než jeden měsíční příjem.

Letos je k tomu jedna dobrá zpráva, kterou je fér přiznat. Při repo sazbě ČNB 3,75 % od června 2026, inflaci 1,9 % a nejlepších spořicích účtech v pásmu 4,2 až 4,5 % s podmínkami je reálný výnos na spořicím účtu poprvé za dlouhou dobu jasně kladný, i po patnáctiprocentní srážkové dani z úroků. V roce 2022 byla situace opačná: sazby kolem šesti procent proti inflaci 15,1 %, tedy reálně kolem devíti procentních bodů dolů za jediný rok. Kde má u tebe smysl spořicí účet a kde ETF, jsem rozebíral zvlášť.

Já osobně mám na spořicím účtu jen rezervu a zbytek posílám pravidelně do širokých akumulačních ETF, protože se nechci rozhodovat každý měsíc znovu. Daňově to v Česku vychází slušně: po splnění tříleté doby držby je příjem z prodeje cenných papírů osvobozen a limit 40 milionů korun, který na rok 2025 tuhle výhodu omezoval, se od 1. ledna 2026 u cenných papírů a obchodních podílů ruší a zůstává jen u kryptoaktiv. To není rada, co kupovat. Je to jen důvod, proč si u téhle části nekomplikuju život.

Pět procentních bodů se dá zvednout bez řešení kávy

Když víš, kde jsi, má smysl se ptát, jak to posunout. Čtyři páky, které u nás fungovaly, a ani jedna z nich nestojí na odříkání.

Audit fixních nákladů. Jedno odpoledne nad smlouvami, pojistkami a tarify. U nás to uvolnilo 4 000 Kč měsíčně natrvalo a nic se nezhoršilo. Při čistém příjmu 45 000 Kč je to rovnou devět procentních bodů míry úspor.

Převod v den výplaty. Ne na konci měsíce z toho, co zbylo, ale ve chvíli, kdy peníze dorazí; jediná automatizace, u které jsem viděl rozdíl v ročních číslech, a ne v předsevzetích.

Celé navýšení mzdy. Když ti přidají a částku nepřesměruješ, míra úspor ti sama spadne, a naopak je to nejlevnější páka, jak ji zvednout: životní úroveň se nesníží, jen nestoupne tak rychle.

Daňově zvýhodněné obálky jako vynucené spoření. A tady je číslo, které mě dostalo. Ministerstvo financí uvádí, že průměrný účastník třetího pilíře posílá měsíčně 967 Kč. Na maximální státní příspěvek 340 Kč přitom potřebuješ 1 700 Kč a na plné využití daňového odpočtu 5 700 Kč měsíčně. Průměrný státní příspěvek tak vychází na 139 Kč z možných 340 Kč.

Zdroj: Ministerstvo financí ČR, základní ukazatele vývoje třetího pilíře k 30. 6. 2026.

Skoro čtyři miliony Čechů tam něco posílá a průměrný z nich nedosahuje ani na plný státní příspěvek, natož na daňový odpočet. Roční limit odpočtu 48 000 Kč je navíc společný pro penzijko, DIP, životní pojištění a pojištění dlouhodobé péče, takže se o něj dělíš, ať si to rozložíš, jak chceš. Při patnáctiprocentní dani jde o úsporu až 7 200 Kč ročně.

Jen ať je jasno, co to je a co to není. U DIP se peníze uvolní, až splníš deset let držení a zároveň dosáhneš šedesáti let. Při dřívějším výběru se všechny uplatněné odpočty dodaňují. Není to spořicí účet s bonusem. Je to obálka, ze které se nedostaneš, a právě proto zvedá míru úspor.

Poctivě proti sobě

Tři námitky, které jsem si nevymyslel a které stojí za celý článek.

Pod určitým příjmem je optimalizace procenta urážka. A tohle je ta nejvážnější. Daniel Prokop z PAQ Research uvádí, že průměrná domácnost uspoří asi osm tisíc korun měsíčně, ale kolem 26 % domácností neuspoří nic a žije od výplaty k výplatě. Pavel Šplíchal to napsal ještě tvrději: „chudým lidem chybějí peníze, ne kompetence“, a doložil to mimo jiné tím, že 97 % dotázaných ví, že se dluhy mají platit. Znalost není bariéra. Proti tomu nemám co postavit. Pro čtvrtinu českých domácností je odpověď vyšší příjem, ne lepší tabulka, a jakýkoli článek o míře úspor je pro ně mimo.

Vysoká míra úspor nemusí být ctnost, ale strach. ČNB vysvětluje zvýšenou spořivost hlavně motivem opatrnosti, tedy nejistotou na trhu práce a obavami ze ztráty příjmu. Analytici Patrie Jan Bureš, Jan Čermák a Dominik Rusinko k tomu dodávají, že akumulované úspory se v poptávku promění až jejich držitelé přestanou vnímat tyto prostředky jako pojistku na horší časy. Takže když ti vyjde vysoká míra úspor, je fér se zeptat, jestli je to plán, nebo tíseň. U mě to bylo odjakživa obojí a pořád si nejsem úplně jistý, v jakém poměru.

Čtyřicet procent míry úspor může být blbý život. Ta křivka výše svádí k tomu hnát míru úspor co nejvýš. Já jsem s tím měl v jedné fázi problém, protože se dá relativně snadno dojít k číslu, u kterého si pak čtyři roky nic nedovolíš a připadáš si přitom disciplinovaný. Míra úspor je tempo, ne skóre. Číslo, které si udržíš deset let, je vždycky lepší než číslo, které vydrží čtvrtletí.

Co si u sebe hlídám

Z celého toho počítání mi zůstala jedna věta, kterou bych si před dvěma lety nenapsal: nejdřív zjisti, co měříš, a až pak se tím trap.

Já si míru úspor přepočítávám jednou měsíčně z dvanácti měsíců dozadu, zabere to pár minut a mám na to v aplikaci jeden přehled. Národní čtvrtletní číslo z ČSÚ dál sleduju, ale už se s ním nesrovnávám. Měří jiný sektor, jinou metodikou, s nájmem, který nikdo neplatí.

Jestli si to spočítáš poctivě a vyjde ti méně, než jsi říkal kolegům, gratuluju. Právě jsi udělal jedinou věc, která s tím číslem doopravdy pohne.